V soudobém výtvarném umění je tvorba Ladislava Laštůvky těžko zařaditelná. Malíř respektuje klasickou tradici moderního obrazu, dnes často znevažovanou, uznává důležitost technické precizace malby jako předpokladu náročnosti a působivosti výtvarného projevu. Domnívá se, že umělecké práci nesmí chybět promyšlené tvarosloví odpovídající významové stránce díla. Jen tak může dosáhnout podoby přesvědčující o umělcově intelektu a citu. Oceňuje zejména imaginativní linii moderního malířství, kterou dále rozvíjí a naplňuje vlastním výtvarným jazykem a myšlenkovým světem. Laštůvkovy malby jsou proto nejen výrazem zjištěných pocitů, ale i uvážlivě komponovanými skladbami průzračného štětcového přednesu. Intenzivní využití světla v nich plní duchovní a výtvarné poslání: umocňuje imaginaci děl, odhmotňuje naznačené postavy a prostředí, svou běloskvoucí září sjednocuje kompoziční části do tvarově vyváženého celku.

Na začátku osmdesátých let Laštůvka objevuje své životní téma. Podle uměleckého historika Jaroslava Kačera jej představuje fantom ženy, obklopený snovým jevištěm. Jde o “malbu vnitřně semknutou, o kompaktní písmo obrazových představ, zřetězení tvárných projevů, v němž každý obraz je autonomním sdělením a současně implikací sdělení příštího.“ Laštůvkova představa není vzdálena pojetí symbolicky příznačné fatální ženy vystupující z prudce osvětleného nereálného prostoru. Jeho vidina krásy má zvláštní bolestný přízvuk násobený kontrastem oblých křivek a jemně naznačeného těla se strohostí prostředí. Přitom každý obraz prokazuje svůj specifický výtvarný řád navozený uvážlivě - někdy až přísně - ztvárněnou scénou, jejíž skladba je značně proměnlivá. Za fantazijní podobou těchto maleb je zřejmý jistý vliv reálného podnětu (Ohlednutí v tichu III, Prostor smutku, Smutenka). Během osmdesátých let se Laštůvkovo zobrazení dále odhmotňuje. Jen některé výtvarné znaky připomínají tvar ženského těla, které se začíná ztrácet v měkce splývavém, téměř nadechnutém prostředí (Pád raněného světla). Výtvarný účinek obrazů se zvyšuje, jejich rukopis je bravurně cizelovaný a současně bezprostřední. Laštůvka se chrání povrchní artistnosti a neoslabuje intenzivní výraz děl (Propadání). Do jeho tvorby vystupuje další námět – ukřižovaný jako symbol nezměrného utrpení člověka. Přistupuje dramaticky rozvlněný rukopis, v němž se střídají prosvětlená místa s temnou prohlubní a krvavě zbarvenými doteky štětce. Harmonicky stísněné kompozice nahrazuje téměř barokně vzrušené, dynamické skladby (Ukřižovaný trpitel). Matematická funkce malby je důsledně proměnná ve výtvarné sdělení o niterních pocitech autora a jeho přání dotknout se univerza.